Výlet k Východnímu moři – Sokcho

V Koreji začaly letní výhně a nejvyšší denní teploty v Suwonu už dlouho neklesly pod 35 °C. Ve dne je vzdálení-se klimatizaci obzvláště nepříjemné zvláště proto, že jsou všude povinné roušky. U východního pobřeží se nejvyšší teploty stále drží kolem 30 °C a já se nechal přemluvit k víkendovému výletu do města Sokcho v provincii Gangwon, která je v celé Jižní Koreji nejméně zasažená pandemií.

Sobota

V sobotu ráno jsme vyrazili expresním autobusem ze Suwonu. Do cílové destinace to trvalo klimatizovaným prvotřídním autobusem s pohodlnými sedačkami něco přes 3 hodiny. Před polednem jsme vystoupili a hned u dveří autobusu nám byla přeměřena teplota. Po krátkém rozkoukání jsme zamířili k ubytování.

Na bookingu na nás zbyl poslední pokoj v penzionu „The House Hostel“, který má skóre snad 9.4/10. Vzhledem k tomu, že bylo ubytování od 15:00, jsme využili možnost schovat nepotřebné ve skříňce a vyrazili jsme na procházku. Pršelo jako z konve. Déšť měl podle předpovědi trvat asi do 14:00 a my se rozhodli deštivý čas strávit obědem.

Zapadli jsme do provizorně vypadajícího pajzlu, kde jsme, hlavně korejská část výpravy, zažili šok. Nikdo v „restauraci“ neměl roušku, dokonce ani kuchařka! Ikdyž jsem si říkal kam jsme to šli, chvíli jsem zažíval pocit normálního světa. Průměrné jídlo jsme si zpříjemnili partičkou šachů.

Už si nepamatuju jestli jsme dřív dohráli nebo dojedli, ale když jsme vyšli ven, stále pršelo. Přišlo na dilema, jestli si dát kafe, nebo pivo. To jsme nechali na potom a vyrazili na nedaleký trh, kam se prakticky při návštěvě Sokcho musí. Měli snad i malé žraloky, spoustu druhů ryb jsem do té doby neviděl. Doplňovaly je živé chobotnice úctyhodných rozměrů v těsných síťkách a všemožné jiné dary moře. Netuším jak to všechno prodávají, nebo co dělají s tím, co neprodají. Na trhu se dá sehnat snad úplně všechno, jen piva moc není. Cestou jsme narazili na obchod s medovými „perníčky“.

Na koukání byl „perníček“ super, ale při konzumaci o den později šlo o zuby. Po projití celého trhu, kde nakonec byly dvě nálevny, které vypadaly spíše jako bordel, jsme se rozhodli pro plechovku místního piva, které dokonce vyhrálo nějaká národní ocenění. Dát si pivo na ulici, kde jsou povinné roušky, ale není jen tak. Bylo třeba najít pustou uličku bez lidí, kde jsme si pivko mohli vychutnat.

Bylo to poměrně silné IPA pivo, 6.3% alkoholu. Ikdyž mě osobně IPA moc nechutná, oceňuji čistou a specifickou chuť korejského piva za v přepočtu 140 Kč. Byl jsem překvapen. V tu dobu už nepršelo, ale do ubytování zbývala ještě asi hodina času. Vydali jsme se na procházku k tradičnímu převozu přes řeku zvaném 갯배. Před převozem byla ale krásná restaurace, které jsme neodolali. Ve druhém patře se nám naskytl pohled na „dominantu“ města, most vyobrazený i na plechovce piva na předchozí fotce.

Měli pohodlné bedboye v soukromém boxu, kde jsme se rozvalili. Čas jsme si zpříjemnili dalšími oceněnými pivy z místního pivovaru.

Vlevo je pivo na styl „pilsner“, vpravo národní král weizenů. Zejména to pivo vpravo by se nemuselo stydět ani v českých hospodách. Po pivku přišel čas na převoz.

Převoz je plošina napojená na ocelový kabel poháněná lidskou silou. Převozník je jeden, ale dva dobrovolníci z řad převážených přiloží ruku k dílu a převoz se po kabelu pomalu sune k 50 metrů vzdálenému druhému břehu. Dříve prý tento dopravní prostředek nahrazoval ten červený most. Odbilo 15:00 a tak přišel čas se ubytovat. Přivítal nás pan domácí, který mě uvedl do rozpaků svojí svéráznou angličtinou. Poprosil jsem ho, aby mluvil korejsky. Vysvětlil úplně vše ohledně ubytování, turistických destinací, pláží, koronavirových opatření a ochotně odpověděl na všechny dotazy, které jsme měli. Byl to od pohledu srdcař. Celý penzion byl dekorovaný všemožnými suvenýry ze všech koutů světa a pán dokonce řekl česky „děkuji“. Prý se občas zastaví pár Čechů. Také stojí za zmínku bohatá západní snídaně, která nás bohatě připravila na nedělní program. O tom ale až později.

Konečně jsme vyrazili k moři. Taxík nás vyhodil hned u vstupu na pláž, kde každý prošel měřením teploty a získal nálepku „zdravý“. Na začátek plážování jsme si tentokrát vybrali jiné pivo – české.

K mému úžasu se Korejci koupali v rouškách. K ještě většímu úžasu šla v mnoha případech mokrá rouška dolů pod bradu. Zamýšlím se, proč. Netuším. Východní moře je v Koreji známé jako to nejčistší. Vzal jsem si plavecké brýle a toto tvrzení bohužel nemůžu potvrdit. Viděl jsem na nohy, ale jinak byla voda velmi kalná s chaluhami všude kolem. Čistota srovnatelná s Pusanem. Bohužel naše koupel v moři neměla dlouhého trvání. V 18:00 zazněla píšťalka a všichni museli z vody ven. Plavčíkům skončila směna a plavce by neměl kdo hlídat. I přesto, že většina Korejců neumí plavat, znovu vůbec nerozumím, proč bych se nemohl namočit na vlastní nebezpečí. Znovu se zamýšlím a znovu netuším, ale v Koreji jsme se už naučili takové věci přijmout jak nám je naservírují. Voda tu není žádná sranda, jednou jsem si chtěl zaplavat bez záchranné vesty v bazénu a skočili mě zachránit 3 plavčíci s plovákama. Srandovní historka, ale o tom jindy.

Pláž bez koupání už nebyla příliš atraktivní. Cestou domů už nebylo znát, že ještě před pár hodinami skoro nepomohl ani deštník.

Od pana domácího v ubytování jsme dostali několik tipů na večer. Rozhodli jsme se podívat k 포차거리, což by se dalo volně přeložit jako ulice občerstvením. V okolí Soulu už přes rok máme podniky otevřené maximálně do 22:00. V Sokcho měli poslední víkend do půlnoci, a tak v celém areálu byli davy slavících lidí. Nakonec se nám podařilo najít stůl v jedné překližkové restauraci.

Už jsme toho měli za celý den dost a únava se projevila tím, že jsme sotva snědli, co jsme si objednali. Pivo měli jen široce rozšířené korejské, a tak ani to neteklo do krků zhýčkaných prémiovým pivem.

Neděle

Druhý den jsme naplánovali výlet do hor 설악산, které jsou známé jako nejkrásnější hory v Jižní Koreji a nacházejí se hned za městem. Do asi 700 m.n.m. nás vyvezla lanovka, odkud jsme šli ještě možná 150 výškových metrů na nejbližší vrchol. Skála byla suchá.

Znovu jsem byl konfrontován s nevysvětlitelným – většina lidí vyrazila na skálu v žabkách. Dále si také lidé dělali selfíčka na kraji skály s potomkem v ruce. Po fotce se podívali za sebe a se zděšením prchali do bezpečné vzdálenosti od okraje skály.

Na vršku na nás čekal krásný výhled jak na část hor, tak na město.

Po sestupu a sjezdu jsme si dali korejskou palačinku s korejským rýžovým vínem v „horské“ restauraci.

Poblíž se nacházel buddhistický klášter s obrovskou sochou buddhy.

Součástí kláštera byl obchod s dřevěnými výrobky s buddhistickou tematikou, kde měli opravdu krásné věci jak dekorativní, tak masážní.

Po návratu do města jsme poslední hodinu a půl věnovali procházce v parku u jezera a okolo třetí hodiny sedli na autobus zpět domů. Tentokrát byla cesta delší kvůli vracejícím-se dovolenkářům. Výhoda meziměstské autobusové dopravy v Koreji je, že je na dálnici vyhrazený pruh jen pro autobusy. Když jsem v jednu chvíli kouknul na dopravní situaci, do cíle zbývalo 3 hodiny. Po dvou hodinách jsme byli v cíli – zatímco ostatní stáli v koloně, autobus jel stovkou v levém pruhu.

Závěrem

Po dlouhé době jsem se podíval někam dál než do Soulu. Výlet do města Sokcho byl nádherný, ale je tu pár věcí, které při plánování příští cesty musím zvážit:

  • Z důvodu koronaviru se všude nosí roušky. Na horách, na pláži, na trhu, všude. Víkend je pro mě v těchto časech odpočinek od náhubku a výlet s rouškou mi pobyt výrazně znepříjemnilo. Nejenom že se člověk pod rouškou zpotí i v menších teplotách, ale po pár hodinách se k tomu přidají i bolavé uši a nedostatek kvalitního dýchání.
  • Cesta dohromady trvala přes 8 hodin. To je na víkend příliš. Uvažuji: když poletím na Jeju, pojedu hodinu metrem na letiště 40 minut před odletem a pak hodinu poletím. Vychází to stabilněji a možná časově levněji.