Už při nástupu na FEL nám vřele doporučili studium v zahraničí, ale z nějakého důvodu byla odezva studentů minimální. Dalo by se široce polemizovat o výhodách a nevýhodách tohoto přístupu (možná příště), ale mě to rozhodně pomohlo s výběrem zahraniční školy – všichni se dostali kam chtěli na jak dlouho chtěli. Je duben 2015 a já pilně dodělávám resty z dosavadního průběhu psaní bakalářky. Bakaláře chci mít co nejdřív z krku a tak jsem se rozhodl vycestovat až na první semestr magisterského (inženýrského) studia. Od začátku mě lákala Jižní Amerika, konkrétně jsem koukal po Peru a Argentině. Řízením osudu byl ale rok 2015 jediným, kdy ČVUT s žádnou univerzitou z Jižní Ameriky nemělo bilaterální smlouvu. Část mě byla ráda, že nemusí jinam. Zbytek pasivně koukal po možnostech kam vyrazit i přes nepříznivou situaci co se týče “vysněné” destinace.
V tom nám přišel email (nebo jsem zahlédl leták, je to už dlouho) oznamující konání workshopu o studiu v zahraničí. Řekl jsem si “proč ne” a jako jeden ze tří (jeden přišel pozdě a ani neměl zájem) jsem se zúčastnil workshopu s panem děkanem, proděkanem pro zahraniční studium a koordinátorkou zahraničních studií. Na akci jsme se dozvěděli o možnostech, které nám naše fakulta nabízí. Pokud se dobře pamatuji, mimo několika evropských zemí byly v nabídce Tchaj-Wan, Rusko (2 univerzity na sibiři) a SungKyunKwan University (SKKU) v Jižní Koreji. Standardní postup programu Erasmus počítá snad s roční prodlevou od nahlášení po start pobytu. Tento workshop ohledně pobytů v zahraničí počítal s příštím semestrem (od září) a to se konal někdy na přelomu dubna/května. Časový harmonogram mi seděl a výrazně pomohl s rozhodnutím vyrazit do světa.
Už ani nevím, proč jsem si vybral jak jsem si vybral. Pravděpodobně jsem nechtěl do Ruska a na Tchai-Wanu studovalo v mém okolí už několik lidí a podle jejich vyprávění jsem nabyl velice mylného přesvědčení, že se tam žije v džungli v chatrčích. Vyřazovací metodou jsem zvolil dobrodružství v Koreji.
Začaly přípravy a byrokracie, které prověřily moji vůli. Po uzávěrce prvních přihlášek se konala schůzka, kde se sešli celkem čtyři zájemci o pobyt v Koreji. Mělo následovat testování angličtiny, ke kterému v mém a snad ani v ostatních případech snad ani nedošlo. Vlastně jsme všichni okamžitě od fakulty dostali zelenou a plnou podporu administrativy. Co už bylo složitější byla žádost o stipendium – za každý měsíc jsme měli dostat celkem slušnou sumu, která pokryla většinu životních nákladů v průběhu pobytu. Nakonec se vše podařilo vyjednat a přestože jsme nebyli příliš spokojeni s celkovou sumou, stačilo to. Pak už zbývalo jen pár koleček mezi ambasádou a školou a bylo hotovo.
Teda skoro. Během celého procesu jsem dokončil a obhájil bakalářku, složil státnice a úspěšně získal první akademický diplom. Srpnový termín cesty se bohužel kryl s promocí, kterou jsem rodině slíbil (a také dopřál) až příště.
Cesta
Balení kufrů bylo před mojí první cestou do Koreji docela jiné, než by bylo dnes. Poprvé jsem letěl s Turkish Airlines, kteří mají váhový limit zavazadla 30 kilogramů. Já je využil do posledního. Tenkrát jsem naštěstí ještě cvičil na úrovni a deficit rozumu jsem vyvážil hrubou silou. Jen kolečka kufru brečela gumu. Měl jsem s sebou dobrých patnáct kilo zbytečností. Cestou na letiště jsem ještě část zbytečné části poslal po tátovi (díky) domů. Co si vzpomínám, zpět jelo pár triček a netbook.
Odbavení proběhlo bez problémů. Celých 15 hodin na letištích a v letadle jsem nezamhouřil oka a lety si patřičně užil. Bohužel si z nich moc nepamatuju – snad jen že jsem z Istanbulu letěl Boeingem B777-300ER s největšími motory, co jsou běžně k vidění. Potom snad ještě to, že z letadla vypadal Peking a jeho okolí jako poušť, žádná zeleň.
Přílet byl zajímavý, před přistáním nám dali 2 papíry pro imigrační úřad. Propisku jsem neměl a tak jsem si jednu půjčil od Korejce na vedlejším sedadle. Vyplňování mi ale trvalo déle a tak jsem se z letadla dostal o něco později. Pamatoval jsem si jak vypadá, ale k mé ostudě se mi propisku podařilo vrátit až třetímu oslovenému Korejci. I když jsem se ještě několika klopýtnutím (někdy doslova) nevyhnul, nakonec jsem vyrazil metrem na univerzitu. Po několika minutách civění do pavučiny, které říkají mapa metra, bylo zřejmé, že jsem podcenil přípravu. Má bezradnost byla zřejmě okázale, dostalo se mi pomoci od milého domorodce a po krátké konverzaci a návodu jak se zorientovat v Koreji jsem se vydal na skoro tříhodinovou cestu na kolej.
Příjezd
Po příjezdu na cílovou stanici jsem byl znovu zastižen nepřipraven. Čekal jsem, že tam budou mít mapu kterou přečtu, ale mýlil jsem se. Kde je univerzita jsem věděl jen přibližně a wi-fi nebyla k nalezení. Zeptal jsem se cestou dvou lidí, zda jdu správně, a nakonec jsem na kolej došel. Tam na mě čekalo další překvapení. Pro vstup na kolej je nutné předložit rentgenový snímek hrudi, asi kvůli tuberkulóze. To byl problém, protože jsem přijel v pátek po desáté večer. Další problém byl, že “kolejdědek” neuměl anglicky ani slovo, ale to se vyřešilo pomocí náhodného kolemjdoucího, který mi ochotně pomohl. Výsledkem vyjednávání bylo, že jsem byl vpuštěn na svůj pokoj (s Korejcem zdarma, který ale v době mého příchodu pracoval v laboratoři). Háček byl v tom, že mi bez RTG snímku nedali klíč, takže jsem byl odkázán jen na ten pokoj.
Pokoj byl rozměry podobný strahovskému pokoji. Výbava byla se strahovem nesrovnatelná, nový nábytek, internet, klimatizace, dostatek místa v poličkách i ve skříni a nejlepší nakonec – vlastní toaleta! Co mi chybělo, byla lednice. Přivezl jsem si pivo a tak jsem stál před rozhodnutím, jestli si ho můžu nechat “na potom”. Nakonec jsem plechovku tmavého Kozla vypil asi po 3 měsících. Byl vynikající!
Vzhledem k tomu, že jsem v té době bydlel 2 roky sám, mě přítomnost spolubydlícího dělala trochu starosti. Měl jsem štěstí, že chodil prakticky jen přespat, jinak jen pracoval. O víkendu jsem zase byl pryč já, takže bylo spolubydlení úplně bez problémů.
V den příjezdu se spolubydla objevil v brzkých ranních hodinách. Po krátké konverzaci jsem zas usnul. V sobotu dopoledne jsme vyřešili rentgen. V té chvíli už bylo po dvanácté, a tak mě pozval na “místní” kuchyni, fast food “Mom’s Touch”. To jsem mu měl trochu za zlé, přál jsem si jíst něco tradičního. Nakonec byl kuřecí hamburger nesrovnatelně lepší než KFC, mekáč apod. Po obědě šel spoubydla znovu do laborky (v sobotu) a já se vydal poznávat kampus a okolí.
Těžko říct, proč při mé první návštěvě bydlel každý cizinec s Korejcem. Viděl jsem v tom výhody i nevýhody pro obě strany. Nevýhodou je samozřejmě kulturní rozdíl, jiní výměnní studenti si stěžovali na mlaskání ve 2 ráno a hodinové sprchy jejich spolubydlů. Výhodou zase byla mnohdy nonstop pomoc při zařizování neustále se objevujících bonusových úkolů. Také bylo pravděpodobně cílem zlepšit angličtinu spolubydlících. Můj spolubydla zezačátku anglicky neuměl vůbec, na konci mého prvního semestru dokázal říct i několik smysluplných vět. Zajímavé je, že dnes už tahle politika Korejec-cizinec neexistuje. Možná je v tom ten virus.
Takhle si pamatuji svoji první cestu do Jižní Koreje. V procesu jsem byl nucen překonat několik nástrah, ale když svoji první cestu porovnám s “poslední” cestou do Koreje za prací, byly všechny potíže malicherné. S odstupem času jsem si jistý, že zahraniční pobyt v Koreji rozhodně stál za těch pár těžkostí v procesu zařizování. Na povídání o škole a na ostatní dobrodružství se můžete těšit v příštích dílech.