Pracovní Výzvy v Koreji, aneb Rychle, Rychle!

Už to jsou téměř 3 roky, co jsem jako čerstvý absolvent začal hledat práci v zemi, která mě okouzlila svojí rozmanitostí a krásou. Jako student a cestovatel jsem měl příležitost nahlédnout do místní pracovní kultury a řekl jsem si, že by bylo fajn tu nějaký čas pracovat a bydlet. Po škole, když došlo na lámání chleba, jsem si poprvé položil otázku: „Stojí mi to za to?“ V tu chvíli šlo samozřejmě jen o námahu spojenou s hledáním práce na dálku a ještě k tomu v korejštině. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsem šanci dostal.

Než se pustím do všech (hlavně) negativních aspektů, musím ještě dodat, že mě má pracovní situace donutila několikrát znovu zvážit otázku z prvních myšlenek na práci v Koreji. Pokaždé jsem našel cestu vpřed a smysl v tom, kde jsem a co dělám. Kdyby ne, už bych tu koneckonců nebyl. 🙂

Poslední disclaimer: popisuji práci Korejců a hlavně to nejhorší, co jsem tu viděl a zažil. Pracovní podmínky se rychle mění a kdybych přiletěl o nějakých 10 let dříve, asi bych tu nevydržel.

Nejdřív práce, potom práce

Není žádným tajemstvím, že se v Asii pracuje trochu déle než v Česku. Momentálně jsou v délce pracovního týdne po Mexiku nejhorší v zemích OECD. Na rozdíl od ČR se tu délka pracovního týdne odvíjí od maximální zákonem povolené délky pracovního týdne. Ta byla zákonem platným od 1.7.2018 snížena z neuvěřitelných 68 hodin na 52 hodin týdně. Pro představu, 12 hodin denně dělá při práci po-pá „pouze“ 60 hodin. Sobota byla asi odpočinková 8hodinová šichta. Mě ta šílenost naštěstí minula, v Koreji pracuji od začátku roku 2019. Přesčasy tu nikdo nepočítá, smlouvy jsou všechny psané na 40 hodin + 12 hodin přesčasů „v ceně“. Standardní přestávka na oběd a večeři trvá hodinu, celkový čas strávený v práci je tedy nyní legálně 62 hodin.
To byla teorie. Jak to vypadá v praxi? V malých firmách se odpracované hodiny nepočítají a tak se vlastně neřeší, jestli to bylo 50, 60, nebo 70 hodin. Větší firmy mají píchačky, ale nemyslím si, že by je používali k nějakému omezování pracovní doby. Pokud se pracovní doba zanesená do systému nějak sleduje, je to jen aby někdo nepracoval méně než těch 40 hodin týdně. Osobně to považuji za formu digitalizace a takový mezistupeň k normální pracovní době.
Korejci jsou s hodně hodinami, zdá se, smíření. Nezřídkakdy pracují až do brzkých, ranních hodin a hned druhý den ráno po pěti šesti hodinách volna (tak čtyřech hodinách spánku?) naběhnou pípnout včasný příchod do práce.

Free time

Free time je anglický překlad volného času. Jak už jsem naznačil, tradiční (pracovitý) Korejec moc volného času nemá, a tak bude tento odstavec o něčem trochu jiném.
Ani já jsem se přesčasům nevyhnul. Osobně pracuji tak, že se vyždímu do 6 hodin pracovní doby a ty poslední 2 hodiny nechávám práci, co zvládnu v úsporném režimu. Přesčasy byly nutné z velké části z (nedobrovolné) solidarity k ostatním a když uvážím, že jsem málokdy něco udělal (většinou se čeká a čeká…), je přesčas pro mě téměř dokonalá ztráta času. Téměř pokaždé mi vrtala hlavou jedna věc: všechny ty přesčasy jsou vlastně zadarmo. Ikdyž je v každé smlouvě 52 hodin, smluvená částka přistane na účtu v nezměněné výši ať už pracujete 40, nebo 70 hodin.
Doteď byla řeč o standardně dvou hodinách „práce po práci“, ale všichni to tak nemají. Spousta lidí posunula svoji lásku k práci o pár levelů dál – jeden „free time“ beze zbytku vyměnili za ten druhý, čímž se stali ideálními zaměstnanci (nebo otroky). Pokud to zvládají, mají takoví lidé můj respekt.

Byla velká přestávka…

Kontrastem k předchozímu odstavci jsou pracovní přestávky – dalším aspektem je, že Korejci velice rádi odpočívají (většinou s mobilem v ruce) a během této aktivity úplně ztrácí pojem o čase. Jak už jsem zmínil, pauzy na oběd a večeři jsou standardně hodinu dlouhé. Občas se ale vnoří další velké přestávky na kafe, nebo na sledování pracujících lidí. Na tom by nebylo vůbec nic divného (dokonce je to doporučené), kdyby ten samý člověk následně nestrávil v práci celý večer, aby dodělal to, co v normální pracovní době flákal. Do spekulací o důvodech k takovému přístupu se pustím někdy příště.

Rychle, rychle

Při hledání práce mě šokoval inzerát, kde poptávali inženýra, který bude dělat práci hlavně rychle. Doslova tam bylo napsané, že jim nezáleží na kvalitě či úplnosti řešení, hlavní je rychlost. Pro evropského inženýra posedlého kvalitou to v praxi znamená, že se jen těžko vyrovnává nejen s odbytou prací ostatních, ale i s tou svou. Musím zaklepat, v mém předchozím i současném zaměstnání byla kvalita vždy dostatečně důležitá na to, že termín dokončení zůstal sekundárním problémem.

Heslo Korejské kultury „빨리, 빨리!“, česky „rychle, rychle!“, zná snad každý, kdo v Koreji byl. Všechno musí být rychle, kdo to zvládne rychleji, vyhrává. Ikdyž je to rajská hudba pro spotřebitelské uši, v práci je takový přístup často kontraproduktivní. Napadá mě přísloví „na kvalitu se čeká“. Jakákoliv výroba pro zákazníka je kompromisem mezi kvalitou a rychlostí zpracování. Pokud upřednostníme jedno, druhé utrpí. V Koreji je jednoznačně upřednostněna rychlost a na kvalitu se příliš nehledí – není poptávána a pokud ano, poptávku uspokojí zahraniční (ne čínské) produkty. V případě nespokojenosti s místním produktem kompenzují kvalitu bleskurychlou zákaznickou podporou, která je zpravidla zdarma.

Hierarchie, aneb mladší na staršího nemá

V Koreji existuje přísloví, které v překladu znamená „mladší na staršího nemá“. Věk je hlavním pilířem korejské hierarchie a jinak tomu není ani v práci. Zejména v menších firmách se řídí ala armáda. O rozhodnutích staršího kolegy (šéfa), se zpravidla nediskutuje, má vždycky pravdu. Teda tak to alespoň říká místní mravní kodex. Když je něco špatně, také se o tom před „staršími“ mlčí, protože by to mohlo vyvolat negativní náladu. Tento přístup se bohužel v minulosti tragicky projevil u Korean Air, kde do roku 2000 kvůli zmíněným aspektům korejské kultury pravidelně padala dopravní letadla. Ikdyž korejské civilní letectví pod tlakem prošlo obrovskou změnou v krátkém čase (dnes jsou aerolinie jedněmi z nejbezpečnějších na světě), jiná odvětví se mění jen velmi pozvolně.

Jak počítají peníze

Peníze jsou v Koreji až na prvním místě. Ikdyž je velice zajímavé, jak tu peníze (nebo jejich nedostatek) ničí životy lidí, dnes se budu věnovat pouze problematice finančního ohodnocení v pracovních podmínkách.
V Koreji se používají pozice související s finančním ohodnocením, do kterých se zpravidla rozřazuje na základě délky pracovní zkušenosti. Vzdělání a schopnosti hrají podružnou roli. V případě magisterského titulu přidávají 2 roky zkušeností vzhledem k bakalářskému titulu a tím jsou dva jedinci vyrovnáni jak věkem, tak platově. Schopnosti i výsledky jsou také ekvalizovány a ve výsledku paradoxně získává výhody jedině ten, kdo v práci zůstal déle.

Vím, předchozí odstavec zní šíleně. Lví podíl na tom má přístup zaměstnanců. O zvýšení mzdy si tu říká jen velmi málo lidí a podle těch ostatních ke zvýšení dojde jen tehdy, pokud pohrozí odchodem. V praxi tak dochází k pasivnímu povýšení jednou za dva, tři, nebo čtyři roky, které jsou tabulkové firma od firmy.

Máte padáka

Tato dvě slova v Koreji neuslyšíte. Vyhodit někoho je právně tak složité a finančně nákladné, že se k takovému řešení uchylují jen velké firmy a jen v případě nadměrného věku. Ten se u běžného člověka pohybuje v největších firmách mezi 45 lety (Samsung) a v jiných případech zpravidla nepřesahuje 55 let. Vysvětlením mi byla soutěživost a potřeba kariérního růstu mladších. Takový vyhozený padesátník si pak otevře restauraci se smaženými kuřaty a s trochou štěstí a našetřených peněz se dokáže zaopatřit na zbytek života.
Stát s penzí moc nepomůže – zájemců je na systém příliš a daně jsou, bez nadsázky, směšné. Menší firmy si finančně nemohou dovolit platit odstupné, a volí poněkud agresivní strategii odejití nepohodlných zaměstnanců. Udělají dotyčnému z práce takové peklo, že člověk najde dveře sám.

Závěrem

Popisované skutečnosti jsou pro cizince, zejména ze západního světa, alarmující. Nějaký čas trvalo, než jsem nalezl rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Hodně mi v tom pomáhají příjemní kolegové, zajímavá práce a přiznávám i zvýšenou benevolenci ostatních k mému „nepochopení“ místních zvyklostí.
Korea byla do poloviny minulého století jednou z nejchudších zemí na světě. To co se u nás tvořilo staletí se v Jižní Koreji vybudovalo za pár desetiletí. Kultura reaguje generačně, což je řádově pomaleji než průmysl, a tak nezbývá, než vykročit ke světlým zítřkům.