První dva dny, o kterých jsem psal v minulém díle, jsem nasával atmosféru a zjišťoval jakým způsobem se mám po Bali pohybovat. Itinerář na prvních pár dnů jsem si udělal už v Koreji.
Na všechny atrakce doporučují lidé jít ráno a vyhnout se davům turistů. Třetí den (27.4.) byly v plánu dvě atrakce – Ceking Rice Terrace a Ubud Monkey Forest. V itineráři figurovaly i menší výlety do chrámů a za vodopády, ale z časových důvodů jsem je úplně vypustil. Na Bali jsem vstával před šestou ranní a tak jsem se rozhodl jednoduše podle otevírací doby: terasy měly od 8, opice od 9.
Samozřejmě to bylo správná volba – na terasy mě pustili už asi v 7:40, kdy jsem byl jeden z prvních návštěvníků. Za 3 hodiny už v terasách pobíhalo mnoho fotkychtivých turistů a terasy ztratily část svého půvabu a klidu.
U vstupu
Po cestě byla spousta možností za poplatek vyzkoušet houpačku a vyfotit se s různými připravenými instalacemi.
Na údržbě teras pracují farmáři (nebo pracovníci atrakce) ráno, aby se vyhli přímému slunci a nepříjemným odpoledním teplotám. Při práci je sledují volavky a čekají na sousto v zorané půdě.
Protilehlé terasy s vycházejícím sluncem za horizontem.
U vstupu to vypadalo, že se jedná jen o malé údolí ve stínu. Po hodině jsem se na druhé stráni chystal jít zpět, ale zaujala mě cestička, co vedla dál za kopec. Jak jsem se přesvědčil, mnoho lidí si jí nevšimne a přichází o krásu rýžových teras, které následují.
V celém areálu se volně pásly polodivoké slepice. Kuřata se vždy držela své matky, zatímco kohout hlídkoval opodál a občas zakokrhal.
V rýžovištích pak žily různé druhy ryb. Na obrázku je tlamoun nilský, který je vysoce invazivní a narušuje rovnováhu zejména v tropických ekosystémech.
Terasy mimo údolí byly už osvětlené ranním sluncem a nabízely jeden z nejzelenějších výhledů v mém životě. V dáli jsem viděl jeden z všudypřítomných občerstvovacích krámků.
Po té hodině a něco na nohou jsem si u místní objednal mladý kokos – obsahuje asi tak litr kokosové vody. Byl to můj první, a tak mě množství osvěžení trochu překvapilo. Dlouhá pauza ale přišla vhod.
Někdy v tomto momentě jsem se ztratil – cesta vedla pralesem a nebyla značená. Potkal jsem úplně stejně zmatené Francouze bydlící v Austrálii, se kterými jsme společnými silami cestu našli a přeskočili (přebrodili) úzký, ale hluboký potůček. Fotka je až z konce přechodu, kdy bylo na fotky pomyšlení.
V terasách se dá volně pohybovat – každé rýžové políčko má zpevněný a udržovaný okraj.
Po dvou a půl hodinách v terasách jsem začal pociťovat únavu umocněnou zvyšující-se teplotou a sluncem vysoko nad obzorem. Přestože ještě pár stovek metrů zbývalo, nechávám si je na příště a jdu domů.
Ještě bylo třeba vylézt několik desítek výškových metrů k východu. U východu vidím návštěvníky vstupovat bez poplatku – já u hlavního zaplatil 50.000 IDR (asi 73 Kč). Cena je to samozřejmě vzhledem k zážitku směšná. Do celého areálu bylo několik vstupů a zpoplatněn byl asi jen ten hlavní. Jiné mají prý i bazén s přepadem a krásným výhledem na terasy, kde se samozřejmě také platí. Na celém Bali se za spoustu věcí, co jsou nabízeny cizincům, platit nemusí (o 30 metrů dále je to zadarmo), jiné se dají usmlouvat za zlomek ceny.
V terasách jsem prožil dlouhé, ale velmi příjemné dopoledne, ty překrásné pohledy na nevídanou zeleň v podobě upravené krajiny s džunglí se ne a ne okoukat. Na konci už jsem měl v nohách dobrých 10 kilometrů, ale ještě mě týž den čekala nejpopulárnější atrakce Ubudu – Monkey Forest. Na ten se podíváme v dalším díle. 🙂